MOŽNÁ JSME MĚLI ŠTĚSTÍ, ŽITÍ TRAUMAT NAŠICH RODIČŮ
Možná jsme měli štěstí, pokud jsme vyrůstali sami uprostřed džungle.Nikto nám nevkla dal do hlav své myšlenky, nikdo nás neočkoval svými strachy a předsudky. Pokud bychom hodnotili svůj život pouze na základě zkušeností, které jsme zažili a dopracovali se k nim jen svým přičiněním, pravděpodobně bychom přežili úžasné dětství a mládí. Asi bychom si způsobili několik menších "úrazů", které by nás naučili být opatrnými. Jinak bychom však brali co nám život nabízí a těšili se z různorodosti.
Podívejte se však sami na sebe. Co z nás vyrostlo? Jasné, každý si něco přinesl na tento svět. Zrozen pod Lunou jsme si přinesli charakterové rysy, které podléhají vlivům prostředí. Časem se obrušují, podle toho, jaký silný "nepřítel" se postaví do naší cesty. Obrušují se podle toho, jakého silného "nepřítele" jsme schopni akceptovat ve své blízkosti. Každý se od každého něco naučíme. Od jednoho vlastnostem, které nemáme a od druhého to, že nemáme být jako on.
Ale co se vlastně učíme? Učíme se být něčím, někým, kdo by vyhovoval ostatním, zda se snažíme být sami sebou? Každý z nás se chce cítit dobře. A nevíme, kde to DOBŘE najít. A tak zkoušíme. Být takový, být onaký ...
Stačí možná malý impuls, možná právě tato chvíle. Představme si člověka, který se nejvíce podílel na vaší výchově. Člověk, co vám říkal: "Tam nechoď, pozor! Svět je špatný! Nebo vám řekl: "Jsi skvělý, chytrý, rozvíjej svůj talent a užívej si každý skvělý den a všechno, co ti přináší .... "
Žijeme traumata svých rodičů. S jakou křivdou žila vaše matka? Jak se stavěl k životu váš otec? Viděli jste jako dítě, že jejich postoj k životu je nesprávný, nebo jste si mysleli, že právě takto je to nejlepší? Naučila vás matka dělat si tlustou stěnu před něčím, co nevěděla řešit? Radila to i vám, namísto toho aby vás naučila správnému úhlu pohledu a vašemu právu na štěstí? Naučil vás otec raději zavřít oči a stát stranou, když bylo třeba řešit? Nic neudělám, tak nic nezkazím?
Podívejme se sami na sebe, jak se na nás podepsali zkušenosti našich rodičů a prarodičů. Dostaneme se opět do stejných situací. Proto, neboť nás naučili přemýšlet tak, jak přemýšleli oni.
A nyní můžeme plakat a můžeme zuřit . Stali jsme se tím, čím jsme se stali. A nebyli jsme ochotni vybočit ze životní "pózy", do které jsme byli vtlačení.
Nyní pláčeme, že nás neberou děti vážně, že nemáme respekt, že jsme neprobudili svou ženskost a chtěli jsme od druhých to, co nám nedali naši rodiče? Nyní pláčeme, že to, co zraňovalo naši matku i starou matku zraňuje i nás? Plačme! Dostaňme to ze sebe ven . A pak se postavme na své vlastní nohy a začněme s neposkvrněným rozumem budovat svůj nový svět.
Opravdu ... Jakou známku byste dali za Vaši výchovu Vašim rodičům?
Hodně lidí tvrdí, že největší odvaha v životě je přivést na svět a vychovat dítě. Plně souhlasím.