Jdi na obsah Jdi na menu
 

CO JE EGO

article preview

Výsledek obrázku pro OBRÁZKY EGOISTY

Eckhart Tolle: Co je ego
(Nová země, kap. 3. Překlad OrgoNet.)
 
Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence – každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci – je  pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocich a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.
 
Ve většině případů, když řeknete „já“, mluví ego, ne vy, jak jsme již viděli. Sestává se z myšlenek a emocí, se balíku vzpomínek, s nimiž se identifikujete jako „já a můj příběh“, z obvyklých rolí, které hrajete, aniž o tom víte, z kolektivní identifikace jako je národnost, náboženství, rasa, společenská třída nebo politická náležitost, ale také z názorů, vnějšího vzhledu, dlouhotrvajících záští nebo pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného.
 
Obsah ega se liší od člověka k člověku, ale v každém egu funguje stejná struktura. Jinými slovy: ega se liší pouze na povrchu. V čem jsou stejná? Žijí z identifikace a separace. Když žijete prostřednictvím myslí vytvořeného já složeného z myšlenek a emocí, což je ego, základ pro vaši identitu je ošidný, protože myšlení a emoce jsou svou povahou velmi prchavé a pomíjivé. Takže každé ego neustále bojuje o přežití a snaží se samo sebe chránit a zvětšovat. Aby obhájilo myšlenku „já“, potřebuje protikladnou myšlenku „ten druhý“. Pojmové „já“ nemůže přežít bez pojmového „ten druhý“. Ti druzí jsou většinou viděni jako moji nepřátelé. Na jednom konci žebříčku tohoto nevědomého egoistického vzorce leží egoistický nutkávý zvyk hledání chyby a stěžování si na ostatní. O tom mluvil Ježíš, když řekl: „Proč vidíte třísku v oku svého bratra a nevidíte trám ve svém vlastním oku?“ Na druhém konci žebříčku je fyzické násilí mezi jednotlivci a války mezi národy. V Bibli zůstává Ježíšova otázka nezodpovězena, samozřejmě: Protože kritizuji či odsuzuji druhého, cítím se tím větší, nadřažený.
 
Stěžování a zášť
 
Stěžování je jedna z nejoblíbenějších strategií ega k posílení sama sebe. Každá stížnost je historka, kterou si vytvoří mysl, a v kterou naprosto uvěříte. Ať si stěžujete nahlas nebo pouze v myšlenkách, v tom není rozdíl. Některá ega, která nemají příliš jiných možností, s čím se identifikovat, snadno přežijí pouze tím, že si stěžují. Když jste ve spárech takového ega, stěžování, zejména na jiné lidi, je běžné, a samozřejmě nevědomé, což znamená, že nevíte, co děláte. Přikládání negativních mentálních nálepek na lidi, buď v jejich přítomnosti, nebo běžněji tehdy, když o nich mluvíte s jinými, nebo na ně pouze myslíte, je často součástí tohoto vzorce. Osobní nadávky jsou nehrubší formou takového nálepkování a potřeby ega mít pravdu a triumfovat nad ostatními: „kretén, grázl, mrcha“ – samé rozhodné výroky, o něž se můžete přít. Na dalším stupni žebříčku nevědomosti je křičení a řvaní, a ještě níže je fyzické násili.
 
Zášť je emoce, která patří ke stěžování a mentálnímu nálepkování lidí a dodává egu energii. Zášť znamená cítit hořkost, rozhořčení, ublíženost či uraženost. Máte zášť k lakotě lidí, k jejich nečestnosti, nedostatku čistoty, k tomu, co dělají, co udělali v minulosti, co řekli, co neudělali, co měli či neměli udělat. Ego to miluje. Namísto abyste přehlíželi nevědomost v ostatních, uděláte si z ní svoji identitu. Kdo to udělá? Nevědomost ve vás, ego. Někdy „chyba“, kterou vidíte na jiném, tam ani není. Jde o naprostou desinterpretaci, o projekci mysli ve stavu, kdy chce vidět nepřítele, mít sama pravdu a cítit se nadřazeně. Jindy tam chyba může být, ale tím, že se na ni soustředíte, někdy z vyloučením všeho ostatního, tím ji zvětšíte. A to, na co reagujete v jiném, posilujete v sobě samém.
 
Nereagování na ego v ostatních je jednou z nejúčinnějších cest, jak se překonat ego v sobě samém, ale také jak rozpustit kolektivní lidské ego. Ale ve stavu nereagování můžete být jenom tehdy, pokud umíte rozpoznat něčí chování jako pocházející z ega, jako výraz kolektivní lidské dysfunkce. Když si uvědomíte, že to není osobní, už tu není nutkání reagovat tak, jako kdyby bylo. Nereagováním na ego budete často schopni odhalit zdravý rozum v ostatních, což je nepodmíněné vědomi, na rozdíl od podmíněného. Občas budete možná muset učinit praktické kroky, abyste se ochránili před hluboce nevědomými lidmi. To můžete učinit, aniž byste z nich učinili nepřátele. Vaší největší ochranou je být uvědomělý.  Člověk se stane vaším nepřítelem, když si personalizujete jeho nevědomost, kterou je ego. Nereagování není slabost, ale síla. Jiný výraz pro nereagování je odpuštění. Odpustit znamená přehlédnout, anebo spíše dívat se skrz. Díváte se skrze ego na zdravý rozum, který je v každé lidské bytosti jako jeho/její podstata.
 
Ego miluje stěžování a pocit zášti nejen vůči ostatním lidem, ale i vůči situacím. To, co můžete udělat člověku, můžete udělat i situaci: obrátit si ji v nepřítele. Implikace je vždy: Tohle by se nemělo dít. Já tady nechci být. Já nechci tohle dělat. Zacházejí se mnou nespravedlivě. A největším nepřítelem ega je samozřejmě přítomný okamžik, který je, abychom tak řekli, sám život.
 
Stěžování nelze směšovat s informováním někoho o chybě či nedostatku, tak aby mohl být napraven. A zdržet se stěžování neznamená nutně smířit se se špatnou kvalitou nebo chováním. Není žádné ego v tom, když řeknete číšníkovi, že vaše polévka je studená a potřebuje ohřát – pokud se držíte faktů, která jsou vždy neutrální. „Jak se opovažujete servírovat mi studenou polévku...“ je stěžování. Je tam „já“, které miluje cítit se osobně uraženo studenou polévkou a chce z toho získat co nejvíc, „já“, které miluje někomu vyčítat, že nemá pravdu. Stěžování, o kterém mluvíme, je ve službách ega, ne ve službách změny. Někdy je zřejmé, že ego ve skutečnosti nechce změnu, aby mohlo pokračovat ve stěžování.
 
Podívejte se, jestli umíte zachytit, to jest všimnout si hlasu ve vaší hlavě, třeba ve chvíli, kdy si na něco stěžuje, a zkuste ho považovat za to, čím je: hlasem ega, ničím víc než podmíněným vzorcem mysli, myšlenkou. Kdykoli si povšimnete tohoto hlasu, uvědomíte si také, že ten hlas nejste vy, ale jste ten, kdo si je vědom toho hlasu. Ve skutečnosti vy jste uvědomělost, která si je vědoma toho hlasu. V pozadí je uvědomělost. Touto cestou se zbavujete ega, osvobozujete se od nepozorované mysli. Chvíle, kdy se stáváte vědomými ega v sobě, už to není ego, ale jenom starý podmíněný vzorec mysli.  Ego znamená nevědomost. Uvědomělost a ego nemohou existovat společně. Starý vzorec mysli či mentální návyk může ještě přežívat a opět se na chvíli objevit, protože má setrvačnost tisíců let kolektivní lidské nevědomosti, ale pokaždé, když je ego rozpoznáno, je oslabeno.
 
Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení – a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!“ „Jak se opovažuješ …“. „To mě s--e!“ Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.
 
Dlouhodobá zášť se nazývá křivda. Nosit v sobě křivdu znamená být v neustálém stavu „proti“, a proto ukřivděnost tvoří významnou součást ega mnohých lidí. Kolektivní křivdy mohou v psychice národa nebo kmeni přežívat po staletí a živit nekonečný kruh násilností.
 
Křivda je silná negativní emoce spjatá s události v dávné minulosti, která je udržována naživu nutkavým myšlením, přeříkáváním historky v hlavě nebo nahlas - „co mi udělali“ nebo „co nám udělali“. Křivda zamoří i jiné oblasti vašeho života. Například když přemýšíte o své křivdě a cítíte ji, její negativní emoční energie  může zkreslit vaše vnímání události, která se děje v přítomnosti, nebo ovlivnit způsob, kterým mluvíte či chováte se k někomu v přítomnosti. Jedna silná křivda stačí, aby nakazila rozsáhlé oblasti vašeho života a udržovala vás ve spárech ega. 
 
Je třeba upřímnosti, abyse viděli, zda v sobě stále chováte křivdy, zda je ve vašem životě někdo, komu jste úplně neodpustili, „nepřítel“. Pokud je máte, staťe se vědomými křivdy na úrovni myšlení i emocí, to znamená, budťe si vědomi myšlenek, které ji udržují naživu, a prociťujte emoci, která je odpovědí těla na tyto myšlenky. Nesnažte se vzdát se křivdy. Snažit se  vzdát se jí, odpustit, to nefunguje. K odpuštění dojde přirozeně, až uvidíte, že křivda nemá žádný jiný účel než posilovat falešný smysl já, udržovat při životě ego. Prozření je osvobozující. Ježíšovo učení „Odpouštěj svým nepřátelům“ se týká zejména rozpuštění hlavních egoistických struktur v lidské mysli.
 
Minulost nemá žádnou moc znemožnit vám nyní být v přítomnosti. To může dělat pouze vaše ukřivděnost z minulosti. A co je křivda? Balík starých myšlenek a emocí.
 
Já mám pravdu, on se mýlí
 
Stěžování, stejně jako hledání viny a reaktivita posilují pocit ega, že má vlastní území a že je odděleno, a na tom závisí jeho přežití. Ale lidé také posilují ego jiným způsobem, tím, že mu dávají pocit nadřazenosti, z něhož výborně vzkvétá. Nemusí být okamžitě zřetelné, jak vám stěžování řekněme na dopravní zácpu, na politiky, na „lakomé boháče“, na „líné nezaměstnané“, na vaše kolegy či bývalého partnera, na muže či ženy může dát pocit nadřazenosti. Takto: když si stěžujete, plyne z toho, že vy máte pravdu a osoba nebo situace, na kterou si stěžujete nebo proti níž reagujete, jednají chybně.
 
Není nic, co by lépe posilovalo ego, než mít pravdu. Mít pravdu znamená ztotožnění se s mentální pozicí – stanoviskem, názorem, soudem, příběhem. Abyste vy mohli mít pravdu, samozřejmě, potřebujete někoho, aby neměl pravdu. A tak ego miluje hledat na jiném nepravdu, aby samo mělo pravdu. Jinými slovy: potřebujete obviňovat jiné z nepravdy, abyste získali silnější pocit toho, kdo jste. Nejen osoba, ale i situace může být obviněna  pomocí stěžování a podrážděnosti, čímž je vždy míněno „toto se nemá dít“. To, že máte pravdu, vás ství do pozice imaginární morální nadřazenosti ve vztahu k osobě či situaci, která je souzena a shledána nevyhovující. Ego touží právě po tomto pocitu nadřazenosti a skrze něj se posiluje.
 
Obhajování iluze
 
Fakta nepochybně existují. Když řeknete: „Světlo se pohybuje rychleji než zvuk“, a někdo jiný řekne, že je to naopak, vy máte evidentně pravdu a on se mýlí. Může to potvrdit prosté pozorování, že blesk předchází hrom. Takže nejenom máte pravdu, ale víte, že máte pravdu. Je v tom zapojeno ego? Může být, ale nemusí. Když jenom prostě vyjádříte to, o čem víte, že je pravda, v tom ego vůbec není zapojeno, protože v tom není žádné ztotožnění. Ztotožnění s čím? S myslí a s mentální pozicí. Takové ztotožnění se však do toho může snadno vplížit. Když se uslyšíte, že říkáte: „Věř mi, já to vím.“ Nebo „Proč mi nikdy nevěříš?“, pak se do toho už vplížilo ego. Skrývá se za slůvkem „já“. Prosté tvrzení „světlo je rychlejší než zvuk“, naprosto pravdivé, přešlo teď do služeb iluze, ega. Nakazilo se falešným smyslem „já“, stalo se osobním, stalo se mentální pozicí. „Já“ se cítí zmenšováno nebo uraženo, protože někdo nevěří, co jsem „já“ řekl.
 
Ego bere vše osobně. Objevují se emoce, postoj obrany, dokonce i útočnost. Bráníte pravdu? Ne, pravda v žádném případě nepotřebuje obranu. Světlo či zvuk se nestarají o to, co si vy nebo někdo jiný myslí. Vy bráníte sami sebe, nebo spíš iluzi sebe, náhražku vytvořenou myslí. Bylo by dokonce přesnější říci, že iluze brání sama sebe. Když se i prostý a přímý svět faktů může propůjčit egoistickému zkreslení a iluzi, o to snadněji může být naplněn pojmem „já“ méně kokrétní svět mínění, hledisek a soudů.
 
Každé ego mísí názory a hlediska s fakty. Také neumí rozlišit rozdíl mezi událostí a svou reakcí na tuto událost. Každé ego je mistrem výběrového vnímání a zkreslené interpretace. Pouze pomocí bdělosti – nikoliv myšlení – můžete odlišit fakt a mínění. Pouze bdělostí můžete vidět: tady to je situace a tado to je hněv, který k ní cítím. Pak si můžete uvědomit, že jsou jiné způsoby, jak přistupovat k této situaci, jiné způsoby, jak ji vnímat a jak s ní zacházet. Pouze pomocí bdělosti můžete vidět celek situace či osoby, namísto abyste se chopili jediného omezeného náhledu.
 
Čerpáno z :  http://dotekticha.blogspot.cz/2011/05/co-je-ego-nevedomost-2.html
 
 

Přihlášení

Kategorie

Poslední fotografie



Statistiky

Online: 4
Celkem: 788050
Měsíc: 3536
Den: 159